Contra factum non datur argumentum. (Proti faktu není argumentu.)
Každý má své sny, někdo malé někdo větší, někdo chce pokořit Mount Everest a někomu stačí zdolat schody do 5 patra. Ale jedno přání máme společné – chceme být zdraví. Nedávno všechny mé plány „zrušila“ nemoc.
Dostala jsem duodenálního vředu. Řeknu vám, nic příjemného. A ten strach..... co teď? Jak se léčit? Jakou mám šanci na úspěch? (ještě že máme internet). Přečetla jsem o této nemoci všechno, io jejím léčení.
Jednotkou mezi léčivými a podpůrnými prostředky byl vitamín U.
Dočetla jsem se, že v roce 1949–1950 vědec G. Cheney objevil novou látku, a díky jejím účinkům při léčení žaludečních a střevních vředů jí dali název vitamín U (U od ulkus = vřed). V lidovém léčitelství jsou účinky listů a šťáv z hloubkovitých známy již dlouho. Oficiální medicína s nimi zabývá až od doby, kdy Dr. Cheney objevil protivředový faktor. Na univerzitní klinice v Bernu lékaři E. Strechler a K. Hinziker vyzkoušeli šťávu z hlubin v sérii pokusů na pacientech s vředy na dvanáctníku.
V průměru po 3 týdnech, někdy i dříve, nebyly vředy na rentgenových snímcích již viditelné. Bolesti spojené s vředovými onemocněními a pálení žáhy zmizely po několika dnech. Mé rozhodnutí všemi dostupnými prostředky bojovat s nemocí bylo pevné. Na vlastní oči jsem viděla své vředy a chtěla jsem se jich zbavit.
Pravidelně jsem užívala vitamin U a dodržovala jsem šetřící dietu. Tato léčba trvala 1 měsíc. Bolesti ustoupily, a ani dieta už nebyla tak přísná. Nastal den kontrolního vyšetření. Byla jsem zvědavá, zda všechny „zázračné“ vlastnosti připisované tomuto vitamínu, zaúčinkovaly. Proti faktu není argumentu. Po vředech ani stopa, jen nepříjemné vzpomínky. Ano! Funguje to! Škoda, že jsem o tomto „zázraku“ nevěděla dřív, dbala bych o prevenci. Vždy je lepší nemoci předejít než s ní bojovat.
S.G.